Již při prvotních úvahách nad volbou určitého plemene a posléze výběru chovatelské stanice se budoucí majitel setká se spoustou inzerátů typu “předpoklad vynikajícího exteriéru”, “opakované úspěšné spojení”, “rodiče mnohonásobní šampióni” či “ již 120 potomků po úspěšném psovi”. Jistěže se každý chovatel snaží vyzdvihnout kvalitu svých odchovů. Měli bychom se ale zamyslet, o jakou kvalitu se vlastně jedná. To, že rodiče našeho štěňátka jsou výstavně velmi úspěšní, ještě zdaleka nemusí znamenat, že jejich potomstvo bude stejně úspěšné a zejména geneticky zdravé. Pro další chov mohou být daleko větším přínosem odchovy rodičů, kteří z nějakého důvodu nemají spousty titulů z výstav a nejsou proto v chovu příliš využíváni. V některých chovech docházelo, ve snaze upevnit vynikající exteriérové znaky, k častému využívání příbuzenské plemenitby. Ta je z tohoto úhlu pohledu velice efektivní a rychlá. V přírodě ovšem není nic zadarmo. Může se stát, že při neuváženém příbuzenském krytí budou sice ve vrhu exteriérově nadprůměrní jedinci, ovšem na druhou stranu v sobě ponesou celou řadu geneticky podmíněných vad nebo chorob. Situace je o to nebezpečnější, že se problém nemusí nutně projevit okamžitě, ale až v dalších generacích.

 Je pravdou, že geneticky podmíněné vady se vyskytují v každé populaci, ale při využívání příbuzenské plemenitby nositelů určité vady se procento jejího výskytu značně zvyšuje, přestože se možná u rodičů vada přímo neprojevila. Dalším neblahým důsledkem příbuzenské plemenitby je postupné snižování genetické variability populace. Velmi obecně řečeno se tento stav projevuje např. sníženou životaschopností a zvýšeným počtem mrtvě narozených štěňat, snížením sexuální aktivity psů, problémy se zabřeznutím nebo sterilitou fen, postupným zkracováním věku populace apod. Zvláště u málopočetných plemen dochází během několika let ke stavu, kdy téměř všichni žijící jedinci jsou vzájemně více či méně příbuzní.V tomto stadiu se možná jeví jako východisko import nepříbuzného chovného materiálu ze zahraničí. Většinou se ale nepovede dovézt dostatečné množství nových jedinců a tak se jedním nepříbuzným psem nakryje většina fen v republice. I kdyby zmiňovaný jedinec oplodnil jen deset fen za život, je to v průměru 60 potomků opět příbuzensky propojených. Ty není možné spojit mezi sebou, ani s příslušníky předchozí generace. Vzniká tak začarovaný kruh, neboť ani stálé importy nejsou nevyčerpatelnou studnicí ztraceného genetického materiálu. Je na chovatelské veřejnosti, aby si tento stav plně uvědomila. V některých chovatelských klubech nyní dochází ke změnám dlouhodobé chovatelské koncepce ve smyslu výrazného omezení příbuzenské plemenitby minimálně na pět generací bez společného předka, omezení počtu krytí jedním psem či nedoporučováním opakovaných spojení mezi stejnými jedinci. Tato opatření, byť se někomu mohou jevit jako nepopulární, jsou jedinou možností, jak postupně zlepšit genetické zdraví psů.

 Každý budoucí majitel by tedy při výběru štěněte měl sledovat mimo jiné i procento příbuzenské plemenitby, v rodokmenech rodičů by se neměl společný předek vyskytovat minimálně v pěti, výjimečně alespoň ve třech generacích, a nepřikládat nepřiměřenou váhu dosaženým titulům rodičů. Případným zájemcům o podrobnější objasnění problematiky doporučuji knihu H.Wachtela “Chov psů v roce 2000” vydanou v roce 1998 v nakladatelství Dona.