Vídeňský kynolog, Dr.Ing. Helmuth Wachtel, vydal v nedávné době mimořádně zajímavou knihu s názvem Chov psů v roce 2000. Upozorňuje na negativní jevy v chovu čistokrevných psů a snaží se najít i východiska z této situace. Zdůrazňuje, že chov psů musí být dnes něčím víc, než pouhou snahou po exteriérových znacích odpovídajících co nejdokonaleji standardu a také víc, než pouhým užitkovým chovem. Selekce na exteriér, povahu, výkon a příslušná genetická výbava musí tvořit jednotu. Během desetiletí totiž byly u mnoha plemen stále silněji a nadměrně zdůrazňovány typické znaky, a to jak při výběru k chovu, tak při posuzování na výstavách. Mnohé extravagance, jako příliš vypoulené oči, krátké nosy, silné zřasení kůže, přehnaně krátké končetiny, dlouhá záda, sražená záď, ektropia, pak způsobují zdravotní potíže zvířat a bez ostychu můžeme hovořit o tak zvaných násilných chovech, či týrání chovem.

Pro posílení plemenných znaků byla často přehnaně používána příbuzenská plemenitba v různém stupni, která měla za následek snížení genetické variability, inbrídingovou depresi a s ní související sníženou životaschopnost potomstva a zvýšení výskytu genetických chorob a defektů. Prosazoval se chov na šampionech, a ještě dnes je mnohde snaha krýt šampiony co největší počet fen. Je to nepříliš šťastná metoda vedoucí k vysokému počtu vzájemně příbuzných jedinců v populaci, dalším snižování genetické variability a oslabování celého plemene. Již Aristoteles říkal, že z vrcholu je už jenom cesta dolů.

Šampioni jsou nutní pro propagaci plemene. Pro budoucnost plemene, jeho zachování v dostatečné genetické variabilitě a životaschopnosti, v dobrém genetickém stavu je však cenný každý, třeba jen"dobrý", jedinec.

Kult šampionů je pěstován dodnes. Na internetových stránkách jednoho sympatického velkého plemene lze v přehledu chovných psů nalézt zajímavou informaci. Téměř polovina chovných psů, které klub v současné době využívá ke krytí, má jednoho otce, kdysi slavného šampiona. Vezmeme-li v úvahu, že podobně jsou na tom i feny, vybízí tato situace k vážným obavám o další vývoj tohoto plemene. Bohužel, tyto skutečnosti si mnohdy jen málo uvědomujeme. Chovy hospodářských zvířat řídí po plemenářské stránce odborníci vzdělaní v oboru a nikdo by chov nesvěřil třeba švadleně. Podobně je tomu v zoologických zahradách, kde chovy a plemenné knihy ohrožených zvířat vedou zoologové a lidé vzdělaní v oboru genetiky. Bohužel, přestože psy označujeme jako nejlepší přátele, o osudu jejich populací rozhodujeme všelijak. Neexistují státní výzkumná pracoviště, snad jen díky soukromým klinikám a pracovištím se situace začíná alespoň trochu měnit. Kynologické orgány mnohdy věnují přemíru energie mocenským bojům místo koncepčního a metodického řízení chovu.

Chov psů, lze považovat za umění, které formuje živý materiál. Chov psů je také umění, které by mělo podléhat etickým zásadám. Pokud člověk chová zvířata, která trpí dědičnými chorobami, nebo jejichž tělesné funkce jsou negativně ovlivněny abnormálním utvářením těla, a jejich společenská přizpůsobivost je omezena / plachost, agresivita/, potom je to zkrátka a dobře týrání zvířat a zločin na genetickém dědictví psa domácího.

Na prahu nového tisíciletí podle dr. Wachtela chov psů probíhá ve spíše primitivní formě, protože většina chovatelů zná populační genetiku sotva podle názvu a současný systém chovu čistokrevných psů velmi málo odpovídá aktuálním znalostem genetiky.

Přitom již na jaře v roce 1995 doporučila Rada Evropy členským zemím upustit od chovu zvířat s dědičnými abnormalitami a extravagancemi, které ze psů dělají karikatury a negativně ovlivňují kvalitu jejich života.

Mnoho lidí uvažuje o opodstatněnosti těchto doporučení, ale je třeba si uvědomit, že pes je ve své současné podobě výtvor člověka a člověk je za jeho další zdravý vývoj také odpovědný. Současná plemena psa se nevyvíjela, jako většina živých tvorů na této planetě, evolucí a přirozenou přírodní selekcí. Selekci zde uplatňoval v rozhodující míře jen člověk a bohužel, ne vždy ve prospěch psa, ale především ve prospěch svůj.

Příbuzenská plemenitba zcela konkrétně zvyšuje riziko defektů. Přitom dr. Wachtel upozorňuje, že je samozřejmě nutné stavět na chovu čistokrevných zvířat a že i plemena, o nichž se dnes mluví jako o "týraných chovem" mají právo na přežití. Jde jen o to nadměrně nezdůrazňovat typické znaky a rozumně vykládat standardy. Přichází doba, kdy standardy jednotlivých plemen psů budou důkladně analyzovány odborníky a prvky, které by mohly mít něco společného s týráním chovem, z nich budou zcela eliminovány. Proč však čekat na zákon a legislativu, když to mohou kynologové začít dělat sami.

Pouze geneticky variabilní čistokrevný pes, při jehož chovu je brána v úvahu dostatečná genetická pestrost a selekce s ohledem na zdraví a povahu, a který se díky tomu dokáže přizpůsobit civilizovanému lidskému prostředí, představuje další perspektivu chovu.

Bohužel, současný systém chovu psů je příbuzenskou plemenitbou zatížen nadměrně a způsoby chovu snižují genetickou pestrost. Proto je nasnadě nutnost nahradit dosavadní metody, eufemisticky často označované jako "čistá dědičnost" nebo "vysoký chov", plánovaným chovem na heterozygotnost, aby byly využity velké výhody zdraví, přizpůsobivosti a výkonu.

Publikace dr. Wachtela je mimořádně zajímavá a rozhodně ji lze doporučit každému, kdo se trochu vážněji zabývá chovem psů. Zajímavé poznatky však z ní mohou čerpat i ti, kdo mají doma třeba jen jediného psa. Patří ke knihám, které pomáhají lépe poznat psy jako společníky člověka a pochopit i mnohé jejich problémy.

Ing. Vladimír Doležal

převzato z IFAUNA.CZ

Ukázky z knihy:

Převzato z: http://bspes.cz/wiki/Hellmuth_Wachtel:_Chov_ps%C5%AF_v_roce_2000

Úvod

strana 7

Tato kniha o chovu psů se v mnoha ohledech vymyká z řady, ba dokonce z běžného rámce publikací z této oblasti. Nenajdete v ní žádné rady ohledně péče feny o štěňata nebo výchovy štěňat, ani vysvětlení, jak se dědí různé barvy nebo druhy srsti. Mnohem spíše se zde budeme zabývat chovatelsky zásadně důležitým vědeckým oborem, populační genetikou, která v posledních desetiletích učinila značné pokroky, ale o níž nebylo v kynologické literatuře dosud téměř nic napsáno (chvályhodnou výjimkou je Schleger a Stur, nebo Genetika v kynologické praxi - Dostál - DONA/1994/ v ČR). Její poznatky jsou však nezbytně nutné, pokud má být plemeno a jeho chovná základna natrvalo chráněna před zdravotním poškozením a genetickým úpadkem. Je to obor, který se v podobě, v níž je prezentován v učebnicích genetiky, zdá pro čtenáře bez vědeckého vzdělání téměř nebo zcela nepochopitelný. Tato kniha je pokusem o srozumitelné objasnění podstaty tohoto "nevlastního dítěte kynologie", tak nesmírně důležitého pro budoucnost všech psích plemen, a o jeho aplikaci na problémy moderního čistokrevného psa.

Pouze geneticky variabilní čistokrevný pes, při jehož chovu je brána v úvahu dostatečná genetická pestrost a selekce s ohledem na zdraví a povahu, a který se díky tomu dokáže přizpůsobit civilizovanému lidskému prostředí, může čelit nebezpečí negativního postoje společnosti k chovu psů vůbec a chovu čistokrevných psů především se všemi jeho důsledky! To vyžaduje v mnoha směrech změnu myšlení u všech, kteří mají s kynologií a chovem psů něco společného.

Proto musí být chov psů dnes něčím víc než pouhou snahou po exteriérových znacích odpovídajících co nejdokonaleji standardu, a také víc než pouhým užitkovým chovem. Selekce na exteriér, povahu, výkon a příslušná genetická výbava ("genetická pestrost") musí tvořit jednotu.

Historický význam příbuzenské plemenitby strana 39,41

Přesto není ani individuální úzká příbuzenská plemenitba, což je na první pohled udivující, zdaleka tak nebezpečná jako nadměrné používání jednotlivých samců, protože se týká jen malého počtu zvířat.

Dnes je průměr HD u většiny plemen kolem 30%...

Že příbuzenská plemenitba může natrvalo poškodit plemeno jako celek, to tehdy nebylo známo a i v dnešních knihách o chovu psů je to ještě znevažováno anebo zcela zamlčováno.

Zvířata v zoo jsou na tom líp!

strana 54-55

Ředitelé zoologických zahrad se už dávno domluvili po celém světě na přísných opatřeních, která napomáhají zajištění genetické variability jejich svěřenců. Zachování malých populací divokých zvířat (mezi něž již můžeme počítat populace menší než 10000 zvířat) se dnes stalo obsáhlým odvětvím genetického bádání. V kynologii je však provozována bezstarostná pštrosí politika.

Kdy se i u psa domácího rozhodneme k použití elementárních základních pravidel moderní genetiky, abychom z něj vytěžili ten potenciál zdraví, životnosti, radosti i výkonnosti, který je mu od přírody v tak vysoké míře vlastní, k jeho i našemu užitku?

Pokud se chceme vážně postavit proti trendu, kdy se rok co rok objevuje nová dědičná choroba nebo dosud bezvýznamná choroba začně představovat vážný problém, musíme podniknout rozhodující opatření, a sice:

Švédsko: u každého plemene jsou psi příbuzní jako nevlastní sourozenci

strana 77

Jako příklad úrovně příbuzenské plemenitby dosahované v populacích plemen psů uveďme koeficient příbuzenské plemenitby bernského salašnického psa, který obnáší podle známého švýcarského kynologa a chovatele dr. Hanse Räbera 12,7%, což znamená, že švýcarští psi tohoto plemene jsou si navzájem tak blízko příbuzní jako nevlastní sourozenci. Podobně je tomu v průměru u všech plemen psů ve Švédsku (14%) a zřejmě to není jiné ani jinde ve světě. U appenzellského a entlebušského salašnického psa je hodnota dokonce tak vysoká jako u vlastních sourozenců, tzn. přes 25%. Tím je nepříbuzenský chov, tedy "osvěžení krve" u takových plemen možné již jen omezeně. Můžeme to vyjádřit takto: moderní plemeno psů dnes již geneticky odpovídá velké rodině s blízce příbuznými členy.

Z 5 000 štěňat udělej čtyři aneb Etika používání krycích psů

strana 102

Populačně genetické pravidlo říká, že geneticky efektivní velikost populace potomstva nemůže být nikdy vyšší než přibližně čtyřnásobek počtu využívaných psů!

To znamená, že pes s teoreticky neomezeným počtem fen vytvoří efektivní populaci pouhých čtyř. To dále znamená, že např. při použití pěti psů a dvaceti fen máme z genetického hlediska populaci 16 zvířat. Zvýšíme-li počet fen k těmto pěti psům na 50, stoupne geneticky efektivní populace pouze asi na 18, deset psů na dvacet fen však vytvoří efektivní populaci téměř 27 zvířat! Pokud u plemene při 50 chovných fenách přijde ke krytí 40 psů (samozřejmě stejnoměrně využívaných!), potom obnáší genetická populace 89 zvířat a vzestup příbuzenské plemenitby 0,56%. Pokud však kryje pouze jeden jediný pes, klesá na 4, zatímco vzestup příbuzenské plemenitby se zvyšuje na 12,5% (hodnota pro nevlastní sourozence)! Totéž platí pro populace, řekněme, 5 000 štěňat, vržených 1 000 fenami, které byly, třeba inseminací, nakryty jedním psem!

Tak malá geneticky efektivní velikost populace s sebou nese vysoký přírůstek příbuzenské plemenitby na každou generaci, ať je potomstvo jakkoli početné!

Co může znamenat ztráta alel?

strana 127-128

Pokud se v knihách o chovu psů dočtete, že inbrední a liniová plemenitba smí být uskutečňována pouze, když dobře známe rodičovská zvířata a jejich genetický stav, zapomeňte na to! Zkušený chovatel má určitě dobrý a osvědčený cit pro posouzení chovného zvířete, ale přesto nemůže při 100 000 genech poznat skutečný genetický stav. Možná může zjistit prognózu HD určitého psa, snad i jeho komplikovaně vypočítanou chovnou hodnotu, zatížení jeho předků známými dědičnými defekty, ale o jeho genotypickém stavu nemůže vědět prakticky nic.

"Elitní chov" může být ničivý luxus

strana 134

Násilným elitním chovem se velice brzy začne vytoužený chovný pokrok zmenšovat v důsledků méně efektivního působení selekce při genetickém zužování a může se zvrhnout i v krok zpátky.

Jinými slovy, šampioni mají stále menší genetický potenciál se všemi diskutovanými důsledky. (To ovšem platí pro "pravé" užitkové šampiony jen omezeně, jak ještě uvidíme.) To je věčné dilema chovu psů: co tady může prvoplánově přinést chovateli krátkodobý vysoký užitek, škodí plemeni a jeho budoucnosti, ale také to maří naděje na pozdější úspěchy selekce.

Šabrador a labradoodle - jsou kříženci skutečně zdravější?

strana 154

Kříženci jsou tedy v průměru inteligentnější, výkonnější, zdravější, odolnější a přizpůsobivější než čistokrevní psi, o tom již nemůže být pochyb. To je sice na scéně čistokrevných plemen často popíráno, ale tvrzení, že neexistuje žádný rozdíl ve prospěch křížence je stejně nesmyslné, jako tvrdit, že dvakrát dva je pět. Působení heterózy je tisícinásobně osvědčený biologický přírodní zákon. To zaprvé vyplývá z populačně genetických faktů, které jsme již podrobně probrali, a za druhé z již zmíněných dat zjištěných příslušnými studiemi.

Rotační chov - nouzové opatření na záchranu málopočetných plemen

strana 167

Ve většině plemen by však měla být genetická regenerace prováděna tak, že, jak navrhl R. G. Beilharz z melbournské univerzity v Austrálii, se zpočátku budou k chovu používat pouze zvířata, která ve třech generacích nemají žádné společné předky, že se stanoví limity pro počet vrhů po jednotlivých psech. Právem tvrdí, že fixace typu s pomocí úzké příbuzenské plemenitby je prakticky nemožná bez napáchání škod v jiných znacích zvířete. Příbuzenskou plemenitbu lze přirovnat k hromadné operaci krásy, při níž dochází k těžkým dlouhodobým zdravotním důsledkům a vysoké ztrátě krve.

Zázračné obnovení vlastností při křížení a nepříbuzenské plemenitbě

strana 201

Od té doby, co Hauck napsal slova citovaná na počátku (1952), stalo se křížení nejen naléhavou nutností, nýbrž bylo i několikrát úspěšně provedeno, bohužel stále ještě v příliš malém počtu případů. Již předtím, v roce 1948, byl úspěšně křížen ve Švýcarsku novofundlanďan s fenou bernského salašnického psa, ve třetí generaci byl potomek již světovým vítězem bernských salašnických psů! Ano, tento novofundlanďan, Pluto von Erlengut, figuruje dnes podle Willise (DOG WORLD, 8/9/1995) někde v řadách předků všech bernských salašnických psů, které by bylo podle toho asi nutno přejmenovat na "novofundlandské salašnické psy"...

Rasové studie o genetické variabilitě

strana 214

Testy DNA s sebou ovšem mohou nést jiné cenné perspektivy. Koeficienty příbuzenské plemenitby přece nemohou poskytnout žádné spolehlivé informace o stupni homozygotnosti, jelikož se vždy vztahují pouze k určitému časovému období, většinou dokonce pouze ke čtyřem až pěti generacím rodokmenu psa. DNA-fingerprinting tedy může ukázat skutečnou situaci genetické variability určitého psa. Takové studie byly prováděny nejprve v USA, ve Švýcarsku byla zveřejněna první speciální studie. Dr. Petra Wernerová sepsala dizertaci o bernském salašnickém psovi. Toto plemeno je - jak jinak - geneticky velmi ochuzené. Mimo jiné i tím, že deset let bylo ve Švýcarsku používáno ke krytí pouze šest psů! Již po druhé světové válce proto byl přikřížen již několikrát zmíněný novofundlaň, který se tak stal téměř jakýmsi otcem rodu bernského salašnického psa.

Hlasy z kynologie

strana 240

Docentka Irene Sturová doporučuje potenciálním kupcům psů, aby si všímali stupně příbuzenské plemenitby štěňat. Proto píše pod nadpisem Koupě psa - co bychom měli vědět předem, Wuff, 7/8/96:

"Pravděpodobnost, že se u fenotypu vyskytnou defekty, stoupá se stupněm příbuznosti rodičovských zvířat. Čím blíže jsou rodiče navzájem příbuzní, tím větší je pravděpodobnost, že nesou stejné defektní geny a že je předají potomkům. Při výběru štěněte je rovněž třeba dbát na příbuznost mezi rodiči, přičemž stupeň příbuznosti lze odhadnout z počtu stejných předků v rodokmenech rodičů. Čím více společných předků se vyskytne jak v rodokmenu otce, tak i matky, tím blíže jsou obě zvířata navzájem příbuzná." Velmi pozoruhodná výpověď: jediné výslovné varování potenciálních kupců psů před příbuzensky plemeněným psem, které se mi kdy v kynologickém časopisu dostalo do ruky!